Úplně původně to měl být výlet s mými oblíbenými celebritami. Martin Kyšperský, ale nakonec nemohl, takže se z toho výletu stal rázem výlet holčičí, jenom se Sarah Haváčovou.
Jely jsme do Luhačovic. Do místa posledního odpočinku Bety Smetanové, manželky Bedřicha Smetany. Sarah ji bude hrát v televizním filmu, a tak ji přišlo hezký jít se poklonit k jejímu hrobu. Těžko soudit o životě člověka z toho, co je o něm napsaný na Wikipedii. Ovšem vzít si vlastního švagra, to chce jistou dávku životního nadhledu a tomu je třeba se poklonit, film nefilm.

Vyjížděly jsme z Brna vlakem 14. prosince na den přesně 115 let od pohřbu Betty Smetanové. Sára přišla asi dvě minuty před odjezdem vlaku. Což bylo dobře, protože já už jsem byla ve vlaku. Přesněji řečeno v dost inkluzivním soupravě. Kromě mě tam totiž už byla jedna holka na vozíku a taky pan Richard, též na vozíku, který kromě toho, že neměl lístek, tak neměl ani kalhoty. Za to měl nějaký víno v petce a touhu odjet z tohoto protektorátu do Vídně.

Chvilku jsem přemýšlela, jaké to asi bude, když za chvilku přistoupí frau Gruberová, pak mě napadlo, že bezdomovci asi těžko usedají každý čtvrtek ke sledování Zlaté labutě, takže Sáru určitě nepozná. Za to ji poznal tatínek té holky na vozíku, a tak se spolu vyfotili.

Cesta příjemně ubíhala. Pan Richard průběžně usínal a Sára ho průběžně zachraňovala, aby nespadnul z vozíku. Všechno dobře dopadlo. Pan Richard vystoupil v Břeclavi a my vystoupily ve Starém Městě. Tam jsme měly bezmála 40 minut na přestup do Luhačovic, takže jsme zamířily do místní nádražní restaurace.

Objednaly jsme si točenou limču a Sarah si šla vybrat nějaký peníze z bankomatu. Paní, co tam obsluhovala, pak ke mně rázně přistoupila a ptá se: 

„Chutná vám ta limonáda?“
„Trochu studenější, ale super,“ říkám já.

Myslela jsem si, že tady ten smalltalk slouží výhradně k tomu, aby zjistila, jestli umím mluvit, nicméně o to vůbec nešlo.
„Ta slečna, co je tu s námi, neznám já jí z televize?“
„Pokud se díváte na seriály, tak asi ano. Hraje teď třeba ve Zlaté labuti,“ slyším svý nadšení v hlase, který najednou s paní sdílíme.

„No tak to se nedívám, to je z války, to se mi nelíbí. Ale nehraje i v Ordinaci?“
„Jojo, to jo, to taky.

„A co tam hraje?“ ptá se dál paní
„To nevím,“ odpovídám pravdivě.
„Tak ona vás sem přiveze a vy nevíte, co hraje?,“ možná, že paní předvedla údiv větší než kdyby ji dal někdo dvě stovky dýško.
„Vy jste taky z televize?“ Dřív než jsem si v hlavě stačila poskládat odpověď, paní si mě důkladně změřila pohledem a pak si odpověděla sama: „asi ne, že?“
„Kvůli té Ordinaci mi můj dokonce platí voyo,“ informuje dál paní. Pak Sára přijde, vyfotí se a je to celý hotový. Mezitím se stihnu podívat na net, že Sarah hraje v Ordinaci policejní vyšetrovatelku.

„Jestli chcete do těch Luhačovic, tak vlak na vás čeká,“ řekne paní průvodčí, která najednou přijde. Nic naplat, že na IDOSu na svítí červeně půlhodinové zpoždění, musíme se zvednout a pádit k vlaku. „Těma aplikacama se nemůžete řídit, vysvětluje průvodčí, zatímco dojíždíme k bariérové lokálce. Vlak, který přijel pamatuje minimálně to, jak si Klaus s Mečiarem dělili na zahradě vily Tugenthat Československo. Je mi jasný, že pojedeme v poštovním voze. Sarah je překvapenější než já. Není, kam by si sedla. Pan vlakvedoucí jí odněkud přistrčí židli, která je špinavá a otrhaná. No nic aspoň zážitek, říkám nahlas. V duchu ale proklínám celý objednávkový systém dopravy pro hendikepované, který je evidentně totálně k ničemu a to ještě netuším, že v cílové stanici mě budou místo plošiny snášet silní muži.
Na nádraží v Luhačovicích oslovujeme paní pokladní s dotazem, zda bychom mohly jet o hodinu dříve než mám objednaný zpáteční spoj. „Nemohly, tam musí být 24hodinová lhůta objednání.“
„Jo, já vím, to ale nestihneme, přesto bychom potřebovaly…. „
„Nejde to.“
„Teď jsme spoj objednaný měly a plošina stejně nebyla,“ vmísí se do hovoru Sára a volí o poznání ostřejší tón než já.
Situaci nakonec zachraňuje pán, který říká: „Klidně přijďte dřív, Tonda vás zas do vlaku strčí.

Opouštíme nádraží, jdeme ke kostelu do květinářství koupit věnec na hrob pro Bety. Dáváme se do řeči s prodavačkou, která nabízí službu „dovezeme vám věnec až na hřbitov.“ To se nám hodí. Ještě víc by se nám hodilo, aby s tím věncem hodili na ten hřbitov i nás. Jde to. Jdeme k autu s věncem, svíčkami a radostí, že se to takhle všechno pěkně řeší.

Až do chvíle, kdy nejdou otevřít dveře autu, které nás tam má hodit. „Tohle se někdy stává,“ říká omluvně paní a hned nabízí řešení: „Kolegyně tady má taky auto.“
Kufr auta je plný jehličí, vozík se tam nějak vměstná a vyrážíme! Teda vlastně ne. Ve výjezdu nám brání mimořádně nešikovně zaparkované další auto. Je to celé tak divné, že kdyby mi to někdo vyprávěl, nejspíš mu řeknu, ať už se uklidní a vypráví to tak, jak se to doopravdy stalo.

Cestou se paní ptala Sáry, jestli ji nemůže znát z pohádky. Může! Sarah hrála ve Škole princů. Upřímně se divím lidem, že poznávají herce. Já tohle moc neumím. V Karlových Varech se to projevuje nejvíc. Dá se s tím žít. Většinou je tam se mnou totiž někdo kdo řekne: hele, Bartoška.

Paní nás přivezla bezpečně až k branám lesního hřbitova. Tam jsme našly hrob Betty Smetanové a strávily tam moc pěkný čas. Pomodlily jsme se a já si znovu uvědomila, jak velký mám štěstí, že mi Ježíš přihrál Sáru do cesty. Cíl cesty jsme splnily. Poklonily jsme se u hrobu ženy, která v danou chvíli udělala správnou věc a vzala si slavného skladatele, svého švagra se kterým to asi zřejmě nebyla úplná lambáda. No koukněte na ten film a dělejte správné věci častěji než blbosti. Vyplatí se to.