Jaký to asi je jít někam sám?
Jaký to asi je spolehnout se jen na sebe?

Je to těžký.
Už to vím.

Možná později než by bylo třeba.
Ale vím to.

Elektrický vozík je svoboda, říkali.
A měli pravdu.

Je to ale taky strach z dobrodružství, o kterém tak často mluvím.

Takže jaký vlastně bylo to moje dobrodružství? Muselo se sejít několik proměnných, který mě na ten vozík posadily. Nepršelo. Nic mě nebolelo a hlavně na konci týhle pouti mě měl čekat M. Možná, že je to trochu debilní, muset mít takhle externí motivaci. No ale prostě jinak to nešlo. Já vím, že stokrát lepší by bylo chtít to sama a jít si za tím a jet kvůli radosti z tý cesty.

To třeba někdy jindy.

Teď ale ne. I tak to bylo totálně daleko. I tak jsem to vůbec sama nezvládla. I tak jsem z toho byla vyklepaná, jak nikdy.

I když si pro mě ta odměna musela přijít někde na půl cesty. I tak to byla největší radost na světě. Možná se to povedlo jenom trochu, ale ta euforie byla plnotučná.

Nezapomenutelná věc.

Svoboda na dosah ruky.