Úplně původně to měl být výlet s mými oblíbenými celebritami. Martin Kyšperský, ale nakonec nemohl, takže se z toho výletu stal rázem výlet holčičí, jenom se Sarah Haváčovou.
Jely jsme do Luhačovic. Do místa posledního odpočinku Bety Smetanové, manželky Bedřicha Smetany.

Miluju dokumenty o Sametové revoluci. Můžu na ně koukat furt, třeba i v červenci. Před pár lety dávali pořad o té velké demonstraci na Letné. Kromě notoricky známých vystoupení Kemra, Havla nebo Hutky se zmiňovali také o písničce Jiřího Dědečka Vraťte mi nepřítele, a to mě zaujalo. Přišlo mi to vlastně nějak statečný a rebelský, což říkali i v tom pořadu. Rozhodně teda lepší než to Hutkovo „pevný je stůl, pevnější je hora.“

Říká se, že když se na něco moc těšíš, většinou se to pokazí. Já na to kašlu a když se na něco těším, tak pořádně.

A tak jsem se půl roku těšila, že pojedu do Vídně. Přesněji teda od 26.8.

Výběr cílové destinace nebyl náhodný. Mám totiž moc ráda, když se něco v mém životě může dít podle písničky. O vánoční Vídni pojednává má velmi oblíbená píseň Lemuří snář.

Co se stane, když jsou dva lidi spolu zavření v protiatomovém krytu, protože to vypadá, že tam venku je právě apokalypsa?
Na to až s děsivou přesvědčivostí odpovídá divadelní Hra Po konci světa Denise Kellyho.