Miluju dokumenty o Sametové revoluci. Můžu na ně koukat furt, třeba i v červenci. Před pár lety dávali pořad o té velké demonstraci na Letné. Kromě notoricky známých vystoupení Kemra, Havla nebo Hutky se zmiňovali také o písničce Jiřího Dědečka Vraťte mi nepřítele, a to mě zaujalo. Přišlo mi to vlastně nějak statečný a rebelský, což říkali i v tom pořadu. Rozhodně teda lepší než to Hutkovo „pevný je stůl, pevnější je hora.“      

Pak jsem o něm teda dlouho nic neslyšela, akorát to, že si vzal Terezu Brdečkovou, co je dcerou toho Brdečky, co napsal Tajemný hrad v Karpatech, Limonádovýho Joea a Adéla ještě nevečeřela. Ani jedno se mi teda nijak zvlášť nelíbí, ale toho Joea jsme hráli v divadle a měli jsme program a tam byl kus životopisu toho Brdečky, ve kterým bylo napsaný, že má dceru Terezu, taky spisovatelku. A ta si vzala právě tohohle Dědečka.

Když se ke mně dostalo pozvání na jeho bytový koncert, vůbec mi nějak nedošlo, že to je ten pán, co mi přišel tak statečnej na té letenské pláni.
Řešila jsem ryze praktické věci jako třeba, jak se tam dostat. Odehrávalo se to v bytě Martina Kyšperského. Což je pro mně podobné jako kdybyste zarytého fanouška Manchester United pozvali na Old Trafford.

Jenže mi bylo od začátku jasný, že jeho byt v patře nebude úplně kompatibilní s mojí neschopností chodit. Když mi pak Martin řekl, že můj vozík musí zůstat v garáži, bylo mi spíš nepříjemně. Vzpomněla jsem si však, že naposled, když byl můj vozík daleko ode mne, v podpalubí jachty, stihla jsem se zamilovat a to nebylo tak špatný. Ostatně vlastně všechny nejlepší věci v mým životě se odehrály na gauči bez vozíku.

Když mě přinesli do pokoje, skoro všichni už tam byli. Byly to skoro samý holky, to mě teda nepotěšilo, ale vlastně nepřekvapilo. Stejně tak jako mě nepotěšila šířka gauče. Bylo pro mně prakticky nemožný opřít se a sednout si nějak pohodlněji. Ale bůhví, jak pohodlné sedačky jsou na Old Trafford, že jo?

Začal koncert a Jiří Dědeček byl vtipnější než jsem čekala. Všechny písničky ze začátku byly o lásce. Což jsem taky nečekala. To mě trochu bolelo. Hodně si teď řeším, jak moc můžeš mít někoho rád, aniž bys ho kdy doopravdy poznal.

Hledala jsem něco, co mě uklidní a přehodí výhybku od možnýho slzavýho údolí ke světlejším zítřkům. Udělal to plakát Václava Havla a v tom mě to napadlo. To je přece ten chlápek z letenské pláně.
Líbí se mi, když jsem ve stejný místnosti jako lidi, co dělali revoluci. Ještě lepší bylo, že to byl pro mě úplně nový byt. Často se mi to totiž nestává, abych se dostala někam, kde to vůbec neznám. Ačkoliv se téměř pořád seznamuju s novýma lidma, chodí výhradně ke mně do bytu. Často netuším, jak bydlí moji dlouholetí přátelé, protože jsou buď v podkroví nebo ve sklepním bytě.

Moji přirozenou zvědavost všechny ty věci okolo burcovaly k naprosté bdělosti. Pohledy, knížky, hudební nástroje, desky, polštáře. Všechno nové, zvoucí k objevení. Stejně tak jako písně Jiřího Dědečka. Je totiž škoda, že pořádně znám jenom jednu.
Tenhle výjimečný večer to však změnil.
Tak dík všem, co mi pomohli tam být.