Vždycky, když sdílím na sociálních sítích nějakou fotku ze cvičení nebo to, jak mě někdo drží za ruku a já stojím, s železnou pravidelností se v komentáři objeví nějaká vtipná poznámka.
Velmi často o tom, že bych měla vrátit důchod. Jenže ten vtip trošku pokulhává. Kdyby ten člověk, co mě drží jen na chviličku uhnul, jdu k zemi dřív než bys řekl krypl. Což teda není zrovna superschopnost, která ti zlepšuje život.

Zlepšovat se, to by měli chtít všichni bez ohledu na hendikep. Jenže často touhu být lepší zabije strach, že přijdu o nějaké dávky.

Slýchám, a to ne zrovna ojediněle, že vozíčkáři radši nechodí do práce, aby je někdo nenařknul z toho, že jsou moc samostatní.

A to je prostě dost špatně.

A hlavně je to škoda…